Irena, 45 let

Problémy s častým močením jsem měla celý život, ale nikdy jsem tomu nepřikládala velký význam. Je pravda, že ve chvíli, kdy se mi v práci začali posmívat, že chodím i 10 x za hodinu, jsem si řekla, že to asi nebude úplně v pořádku, ale ještě jsem to nijak aktivně neřešila.

Vyloženě mě to totiž nijak neomezovalo, tedy kromě cestování. Výrazně jsem omezila cesty do míst, kde jsem neměla zmapované možnosti toalet. A i tak to pro mě byl velký stres. Bála jsem se, že se třeba na záchod nedostanu, že bude zamčeno.

Měla jsem strach, že se mi lidé budou smát, že pořád musím chodit na záchod.

Další problém s tím spojený nastal v práci. Jsem učitelka v mateřské školce, kde pracuji s malými dětmi, a když si potřebujete během hodiny 10 x odskočit, začíná být problém za sebe vždy najít náhradu, byť je to jen chvilička. Snažila jsem se to tedy tajit, ale nebylo to nic příjemného.

Na urologii mě nakonec dostal až problém s močovým kamenem. Když jsem tam už ale byla, tak jsem se zmínila i o tom, že chodím často na záchod a po vyšetření jsem rovnou dostala diagnózu: hyperaktivní močový měchýř.

Když se nad tím tak zamyslím, tak mě nikdy nenapadlo se s někým o takových věcech bavit. Ale od chvíle, co mám diagnózu hyperaktivního močového měchýře a bavím se o ní se svým okolím, zjišťuji, kolik lidí má stejné problémy. Až mě to samotnou překvapilo, jak běžné to je.

Na výběr jsem dostala ze dvou způsobů léčby – léky nebo URIS®. S léky mám celoživotní problém, kvůli refluxu žaludku, takže ty jsem rovnou zavrhla a souhlasila jsem s druhou možností léčby.

Přístroj jsem si vyzvedla u pana doktora a dokonce hned další den jsme jely s kamarádkou na statek k jejím rodičům a přístroj URIS® jel s námi. O tom, jak si přístroj zapojit mě poučil sám pan doktor a bez problémů jsem to pak zvládala sama i v cizím prostředí. Není na tom nic těžkého, všechno je hodně intuitivní. A ani okolí se nijak nepozastavovalo nad tím, že jsem se každý den na 15 minut omluvila a šla se léčit.

Když to tak vezmu, to že jsem na stimulace nemusela nikam dojíždět a měla jsem přístroj u sebe doma po celé 3 měsíce, bylo ohromné plus. Vždy jsem si přístroj zapla po práci, sedla k televizi a kolikrát se mi i stalo, že jsem u toho usnula. Stimulace totiž vůbec nebolí a není to nic nepříjmeného. Stačí si najít to správné místo a ani jsem nevěděla o tom, že se něco děje.

Výsledky se pak dostavily po dokončení všech 12 stimulací. Dřív jsem chodila klidně 10x na toaletu a teď i když jsem hodně ve stresu tak jdu maximálně 3x za hodinu. Navíc vydržím klidně i 2 hodiny bez nutnosti jít na záchod. To se dříve nestávalo.

S léčbou jsem nadmíru spokojená. Nijak mě neobtěžovala, byla bez vedlejších účinků, mohla jsem dělat co jsem chtěla akdy jsem chtěla. Třeba naplánovat si stimulaci, jak se mi hodí, cestovat, sama jsem si mohla regulovat, i to, jak silné impulzy chci. Ale co je nejdůležitější, budou to už dva roky po dokončení léčby a problémy se nevrátily. Teď už mě nic tak neomezuje, v klidu ujedu v autě i větší vzdálenosti bez toho, abych musela zastavit u první benzínky, podívám se bez obav do zahraničí, jsem i míň ve stresu a cítím se svobodnější.

Irena, 45 let